Únor 2012

Nádraží

29. února 2012 v 18:38 | Leo
Prší. Normální studený den. Dnes, ačkoli se teplota nevyhybá normálu, den působí ještě chladněji. Sedím na prázdném nádraží a dívám se na padající kapky deště. Deště který je dnes mokřejší, než obvykle. A prázdné nádraží je zase prázdnější, než se zdá. Je tu ticho. Jsem rozhodnutá, že odjedu. Nesnáším tohle město. Je plné stresu a neklidu. Všichni stále jen pracují a zapomínají na to, co je opravdu důležité. Kvůli tomu také skončil můj poslední vztah.
Poprvé jsme se setkali právě tady. U téhle lavičky, na které teď sedím sama. Na sobě měl černý kabát a tenisky, což mě rozhodně upoutalo. Vysvětlil mi, že kabát je známkou dospělosti a tenisky doznívajícího dětství. Pod touhle zajímavou kombinací stylu v oblékání se ukrýval okouzlující a hodný gentleman. Působil na mě dojmem jako žádný jiný muž, nebo mladík. Milovala jsem toho muže a stále ho miluji. On ale tvrdí, že se musí soustředit na práci a že by ho takový vztah omezoval a rozptyloval.
Odjedu daleko od tohohle místa, tak daleko, že tam nálada tohohle města nedošáhne. Plánuji si budoucnost v Amsterdamu. Pohodové, klidné a na mě působící vesele město Nizozemska. Z rozhlasu se ozve ospalí a monotónní hlas oznamující příjezd vlaku. Už slyším funící vlak a následuje bolestné zaskřípění brzd. Zhluboka se nadechnu, uchopím svých dvou kufrů a vstanu. Ohlédnu se ještě naposled na lavičku, kde nechávám svůj starý život. Vykročím vpřed, avšak více než jeden krok neudělám. Někdo ke mě běží. Postava v černém. Slyším jak čvachtají tenisky. ,,Ach bože." pomyslím si. Přiběhne ke mě, obejme a podívá se mi do očí. Já jako skála. ,,Miluju tě, prosím zůstaň." Jak prostá věta a tolik znamená. Kolik snahy o odpověď vyžaduje. Pohladí mě po vlasech a v očích má tázavé ,,prosím". Je možné žít ve smutném městě, když si vytvoříte svůj malý veselý svět. Barevný deštník proti dešti smutku. Bublinu jako ochrané pole.
Vlak odjíždí. Prázdný. Po nádraží kráčí ruku v ruce dva mladí lidé plní nadějí. Kráčejí po nepříliš prázdném nádraží, v dešti, který ustupuje a kapky jsou stále lehčí. Nakonec vykoukne slunce a skrz duhu na město dopadají sluneční paprsky rozjasňující život.