Leden 2011

Déšť

17. ledna 2011 v 17:30 | Leo |  Klára Rektorová...smyšlená dívka
Dneska ráno mě vzbudilo střešní okno. No,okno ani ne,ale spíš ten déšť,který se snažil si zlepšit dovednost hraní na bubny. Tyhle malé kapky my už po probuzení okamžitě zajistily dobrou náladu. Otevřela jsem okno, nechala se ovát takovým tím vlhkým vzduchem. Natáhla ruce z okna a zavřela oči. Úžasný pocit ty padající kapky. Zavřela jsem okno a hodila jsem na sebe nějaký hadry, hlavně co nejrychlejc, aby nepřestalo pršet. Seběhla jsem dolů a uviděla tátu ,jak sedí u počítače. Někdy by mě zajímalo, v kolik vlastně vstává, protože kdykoliv vstanu,on už bdí. Mávla jsem na něj, že jdu ven a zmizela venku. Achh.... Vzhluboka jsem se nadechla a naklonila hlavu k nebi. Ty kapky po mě krásně stékaly a já pořád cítila další. Prostě déšť miluju. Rozeběhla jsem se a poskokem vybírala louže a občas jsem se jukla na to šedé plátno, ze kterého padaly ty kapky slasti. Po půl hodině jsem ucítila i špatnou stránku deště. Promokla jsem a usoudila,že je už načase jít domů. Zítra škola.... Snad to přežiju, i když nevim, proč bych neměla :D

On

9. ledna 2011 v 18:30 | Leo |  Klára Rektorová...smyšlená dívka
Zase ráno. Zase ten protivný zvuk. Někdy mám chuť založit společnost na profesiální ničení budíků. Sednu si na postel a přemýšlím. Pak mi to dojde, je sobota. Shodím budík ze skříně a zalehnu. Vzbudila jsem se až v deset. V pyžamu seběhnu dolů a očima míjím schody. Pokaždé,když takhle běžím, mám hrozný strach, že z nich spadnu, ale scházet je po jednom nehodlám. U stolu už nikdo nesedí. Promeškala jsem snídani. No nic, tak si vezmu jablko a jdu zpět do mého pokoje se obléct. Otevřu skříň a hledám nějaké vhodné domácí oblečení. Musí být pohodlné a taky nějak vypadat. Nakonec sáhnu po obyčejném modrém tričku a fialových teplákách. Pokus o odhození ohryzku od jablka do koše se stal marným,když jsem si vteřinu po odhození všimla, že je zavřený. Zasmála jsem se své nešikovnosti a pustila si cédéčko. Chvíli jsem si hrála se psem, koukala z okna a potom mi došlo,že se nudím. Sahám tedy po klice a jdu ven. Docela se oteplilo. Sníh ale i přesto drží. Zahnu za roh a v tom mě zamrazí. Zůstanu stát jako trubka a upřeně zíram přes ulici. Stál tam vysoký, plavovlasý kluk v tmavě zelené bundě. Když jsem se vzpamatovala rychle jsem červená zalezla za roh a opatrně po něm pokukovala. Byla jsem celá rudá a cítila jsem zvláštní vnitřní teplo a stupidně jsem se usmívala. Když jsem povykoukla asi po třetí, naše pohledy do sebe narazily jako dva rychle jedoucí vlaky. Kosmickou rychlostí jsem se zase schovala za zeď. Když jsem znovu vykoukla stál skoro přede mnou! Už jsem nezalezla jen jsem se mu odzbrojeně dívala do očí. Pousmál se a prošel kolem mě. Koukala jsem za ním dokud jsem ho neztratila z dohledu. Pořád se usmívající jsem došla domů. Do konce dne jsem na nic a nikoho jiného nemyslela. V noci se mi o něm zdálo. Pokaždé,když mám sen koukám se na něj jako divák a vidím tam sebe. Miluji sny nadevšechno.