Z hvězd

6. srpna 2012 v 23:22 | Leo |  Básničky (moe)
Ležela tam
na tvrdé lavičce
a byla jí zima nos
měla ledový
ale bylo jí to jedno
Ležela tam
a přemýšlela
pozorovala hvězdy
a přemýšlela o něm
jak bezmezná a silná
může být láska
o zážitcích o dobrodružstvích
která se mají
teprve stát
a naděje tu je
s ním ano
naděje na lásku
ta nekončící a stále
slibující slova věty
někdy i básně
a naděje v nich
nikdy neumře
ani v ní
neboť ji umřít nenechá
nechce
a tak tam leží
a přemýšlí
a ví mnoho věcí
a také má spoustu otázek
a ví že zůstanou
nezodpovězené
a možná jí tak bude líp
některé věci je lepší
nevědět
nikdy
 

Vampirismus, upírství a já

1. června 2012 v 22:56 | Leo
Vampirismus je magický pojem. Někdo si představí živé sexy muže, jaké výdáme v seriálech či filmech, tedy jak nám je prezentuje Hollywood. Někteří si avšak představí netvory, stvoření noci či jinak vypadající monstra.
Upíři a upírky se nacházejí i v našem reálném životě. Jsou to lidé, co žijí sami pro sebe, na nikoho se neohlížejí a jdou si za svým.
Představa býti upírem je velmi lákavá, pokud vám v životě něco schází. Volnost. Síla. Sebejistota.
Samotné predátorství je také velmi zajímavá věc. Kdo by nezatoužil svého nepřítele prostě kousnout, jemu způsobit bolest a kdo ví, co ještě a nám, kromě uspokojení touhy po odplatě, také potěšení chuťové.
Můj pohled na toto téma je kladný. Byla bych schopná uvěřit, že existují. Možná mezi námi. Možná v lesích. Každopádně si myslím, že lidé ze středověku ani Bram Stoker (Dracula) by si něco takového jen tak nevymysleli, nebýt to založené na nějaké skutečné události, či osobě, stvoření..
Ráda bych se s někým takovým setkala.. Dřívě jsem si byla jistá, že chci býti upírem, ale můj názor se zvolna mění. Možná nacházím něco nového ve svém lidském životě. Lásku.
Avšak představa naprotsté volnosti po světě, nezávislosti a samostatnosti je také velmi lákavá.
V jednom filmu jsem slyšela, že lidé vyhledávající vampirismus jsou sexuálně narušení nebo tak. Určité vzrušení v tomto tématu nemusíte ani hledat. Dívat se na takovéhle seriály nebo filmy, dává nám upíromilům stejnou dávku adrenalinu a vzrušení jako třeba sprejerům grafitty na nelegální zdi. Naše generace upíromilů je prostě svá. Věříme nadpřirozeným věcem a fascinuje nás to. Nechte nás snít a věřit, neodsuzujte nás a buďte rádi, že se vám nepodepisujem na barák či garážová vrata.

Nádraží

29. února 2012 v 18:38 | Leo
Prší. Normální studený den. Dnes, ačkoli se teplota nevyhybá normálu, den působí ještě chladněji. Sedím na prázdném nádraží a dívám se na padající kapky deště. Deště který je dnes mokřejší, než obvykle. A prázdné nádraží je zase prázdnější, než se zdá. Je tu ticho. Jsem rozhodnutá, že odjedu. Nesnáším tohle město. Je plné stresu a neklidu. Všichni stále jen pracují a zapomínají na to, co je opravdu důležité. Kvůli tomu také skončil můj poslední vztah.
Poprvé jsme se setkali právě tady. U téhle lavičky, na které teď sedím sama. Na sobě měl černý kabát a tenisky, což mě rozhodně upoutalo. Vysvětlil mi, že kabát je známkou dospělosti a tenisky doznívajícího dětství. Pod touhle zajímavou kombinací stylu v oblékání se ukrýval okouzlující a hodný gentleman. Působil na mě dojmem jako žádný jiný muž, nebo mladík. Milovala jsem toho muže a stále ho miluji. On ale tvrdí, že se musí soustředit na práci a že by ho takový vztah omezoval a rozptyloval.
Odjedu daleko od tohohle místa, tak daleko, že tam nálada tohohle města nedošáhne. Plánuji si budoucnost v Amsterdamu. Pohodové, klidné a na mě působící vesele město Nizozemska. Z rozhlasu se ozve ospalí a monotónní hlas oznamující příjezd vlaku. Už slyším funící vlak a následuje bolestné zaskřípění brzd. Zhluboka se nadechnu, uchopím svých dvou kufrů a vstanu. Ohlédnu se ještě naposled na lavičku, kde nechávám svůj starý život. Vykročím vpřed, avšak více než jeden krok neudělám. Někdo ke mě běží. Postava v černém. Slyším jak čvachtají tenisky. ,,Ach bože." pomyslím si. Přiběhne ke mě, obejme a podívá se mi do očí. Já jako skála. ,,Miluju tě, prosím zůstaň." Jak prostá věta a tolik znamená. Kolik snahy o odpověď vyžaduje. Pohladí mě po vlasech a v očích má tázavé ,,prosím". Je možné žít ve smutném městě, když si vytvoříte svůj malý veselý svět. Barevný deštník proti dešti smutku. Bublinu jako ochrané pole.
Vlak odjíždí. Prázdný. Po nádraží kráčí ruku v ruce dva mladí lidé plní nadějí. Kráčejí po nepříliš prázdném nádraží, v dešti, který ustupuje a kapky jsou stále lehčí. Nakonec vykoukne slunce a skrz duhu na město dopadají sluneční paprsky rozjasňující život.
 


Jabloň

7. ledna 2012 v 15:15 | Leo
Jednoho dne jsem se vydala do jedné vesničky. Byla to obec obyčejná stejně jako její stromy. Bylo tam dost semínek. Všechna mi přišla stejná. I tohle. Když sem ho ale pozorovala déle, už mi nepřišlo tak obyčejné. Bylo něčím vyjímečné a mě se líbilo si s ním jen tak hrát. Zasadila jsem ho. Zpočátku mne velmi mrzelo, že neroste. A trvalo to měsíc, než se objevil klíček. Měla jsem obrovskou radost a náležitě se klíčku věnovala. Následující období už rostlo velmi rychle. Avšak jsem na něm spozorovala něco zvláštního. I ostatní lidé si toho všimli. Malý strom byl z každé strany jiný. Z jedné jakoby menší a z druhé o krok vyzrálejší. Strom před zimou rostl a rostl a přesto že již byla zima tu, urodila se jablka. Navzdory tomu, jak divný byl tento strom pro ostatní, jablka chutnala výborně. Byli velké a krásně červené. Stromu se dařilo velmi dobře. Na jaře však jabloň vůbec nic neurodila. Jako by spala. V létě však nezklamala a ostatní se z jejích plodů mohli opět těšit. Její zvláštnost a nesouměrnost dvou jejích stran jako by upadala do zapomění. Jablka se snědla, jejich chuť ještě doznívala a přišel podzim a s ním i bouře. Polámala jabloni větvičky a nikdo se o ní nepostaral. Starší část stromu náhle vypadala ještě starší než se zdálo. Jabloň již neurodila. A lidé se rozhodli, že jí pokácí. Bránila jsem jim a říkala, že je ještě šance, že můžeme mít výborná jablka znovu, ale musíme to vydržet a dát jí čas.
Dejme čas všemu, co může ještě být přínosné.
Věnováno nejmenované osobě.

Projekt do školy- Mé město

1. října 2011 v 18:30 | Leo
Mým domovem, do kterého jsem prvně přišla, byl malý byt v začouzené uličce v Chebu. Byl to byt opravdu malý, akorát tak pro dva mladé lidi. Nyní jsem tam ale vyrůstala i já. Moc si z něho nepamatuji, avšak malé útržky obrazů, např. maminku na dvoře, jak věší prádlo. Nebo svého dědu, jak sedí na židli v kuchyni a volá mě k sobě. Snad první velká změna v mém životě nastala ve dvou letech. Stěhování na vesnici. Domovem nám nyní měl být větší hezký dům se zahradou v Libé. Samozřejmě se mi na čerstvém vzduchu líbilo o mnoho více. Náhle se objevila možnost procházek do lesa, koupání v rybníku a opékání buřtů. Brzy jsem si také našla kamarády. Navštěvovali nás jiné rodiny s dětmi z okolí.
Nyní, o dvanáct let později. Stále bydlím v Libé. Avšak jsou tu změny. Již neoceňuji nudné a zdlouhavé procházky lesem, ani to, že se můžu vykoupat v tom příšerně špinavém rybníku. Málo dětí v mém věku- nemám zde přátele. Ale jiný pohled na Libou otevřel průchod i novým kladům. Máme zde naprosto úžasnou základní školu. Sice jen první stupeň ,ale zažít těch pět let tady, rozhodně stojí za to! Je to tu taková škola hrou a škola v přírodě. Avšak, když už je vám jedenáct, musíte prostě tuhle skvělou partu opustit a jít dál. Začala jsem dojíždět do školy v Chebu. To mi umožnila město lépe poznat. Nová velká škola.... Tolik dětí a učitelů.... brzy jsem si našla přátele a i tuto školu si oblíbila. Když jsem přespávala u mé nové kamarádky z Chebu, velmi se mi líbil noční ruch a lampy, které osvětlovali celý byt. A dokonce, když jste si otevřeli okno, nebyli slyšet ti příšereně otravní cvrčci ani žáby. Byl slyšet noční život. Avšak přes den se Cheb opět měnil na zaprášené a špinavé město. Přijíždím zpět domů. Vítá mě zpěv ptáků a čerstvý vzduch. Naše zahrada se pyšní opravdu bohatou zelení. Udělám si čaj a sednu si na houpačku. A když už mě nebude bavit prostě jen tak sedět, vezmu kolo, nebo brusle a jedu na skálu. Je to místo skoro pohádkové. Nachází se u onoho špinavého rybníka v lese. Je to sráz. Za váma les, před váma otevřená krajina a nebe. Je to skvělé místo pro snění a když zde vydržíte s hlavou v oblacích do západu slunce, vychutnáte si nádhernou podívanou. Je to asi mé nejoblíbenější místo na dosud mnou navštíveném světě. A když přijde zima, všechny děti mají posvícení. Dospělí se chytají za hlavy a my bereme šály a rukavice a běžíme ven. Zima je mé nejoblíbenější roční v období a v Libé si ho vychutnám dosyta. Komu by se nelíbilo cestou ze školy si ulevit a skočit do té hromady sněhu. Nebo ještě lépe- když autobus ráno zapadne a vy se nedostanete do školy vůbec. Jó, zima je tu fajn.
V budoucnu bych ráda bydlela ve městě. V zahraničí. Třeba v Anglii, kvůli počasí, nebo v Austrálii kvůli hudbě a moři. Každopádně svou vesnici mám ráda a jsem šťastná, že jsem tady mohle vyrůstat.

Co budu dělat?

16. července 2011 v 13:51 | Leo
Sedím tady u počítače a napadá mě stále dokola jenom jedna a ta samá věta. ,,Co budu dělat?" zní mi stále v hlavě.No mohla bych dělat spoustu věcí, jenže se mi nechce být sama a jelikož mí všichni kamarádi i rodina odjeli, tak mi nezbývá nic jiného, než se spokojit s nějakou osamělou aktivitou. Teď už jen vymyslet, co by ta aktivita měla být. Půjdu se na moment mrknout ven ,abych zjistila, jak tam je......................Sluníčko svítí, 25° a fouká mírnej vítr. Ideální pro pobyt venku. Takže už máme i místo konání pro tuto aktivitu. Pohybová zábava zrovna není nic pro mě takže zvolíme něco míň náročnějšího :D . Už to mám! Vytáhnu si ven deku, pustim si hudbu a budu si číst! Skvěle strávené sobotní odpoledne :-) Pokud i vy se nudíte a nevíte co s tím, postupujte jako já ;D adios

4 podoby dne

15. července 2011 v 16:21 | Leo |  Básničky (moe)
Když slunce zapadá,
Zem krásně vypadá.

V plné luny svit
nepřestávám bdít.

Když se rozbřesk dostaví,
jeho kouzlo mě omání.

Na den zbývá čas,
kdy prospat se jdem zas. :-)

Mann

4. července 2011 v 12:49 |  Motta a hlášky
Vůle odolává krutosti, podléhá však lásce a dobrotě.

Montherlant

4. července 2011 v 12:48 |  Motta a hlášky
Egoisté jsou ti z našich přátel, jimž je naše přátelství lhostejné.

Delille

4. července 2011 v 12:44 |  Motta a hlášky
Náhoda nám dává rodiče, výběr přátele.

Kam dál